Cesty

Kromě tohoto „metafyzického“ přesahu má ale práce s mrtvým dřevem i pragmatičtější důvod: dřevo stromů, které nebyly pokáceny v rozpuku sil, je prostě krásnější.
Staré stromy (chce se skoro říct „stejně jako staří lidé“) jsou tajemnější, jejich dřevo je vyzrálejší, má výraznější kresbu a zajímavější strukturu, v níž jako by otiskoval chod světa v průběhu desítek i stovek let.
Místní řemeslníci dokážou vyhmátnout podstatu každého kmene či liány. Není to tak, že by si předem řekli: Teď chci vyřezat slona, musím si najít kus dřeva. Právě naopak – každý kus dřeva si sám řekne, co z něj má být.
Je úžasné sledovat, jak lidé, kteří se dřevem pracují celý život, umí s materiálem „rozmlouvat“… Napadlo by vás při pohledu na kus vyplaveného kmene, otlučeného přílivem a prosoleného mořskou vodou, že může ukrývat krásu, před níž se vám zatají dech?! 

Michal N., 10. 6. 2018

Tentokrát mě Indonésie překvapila drahými kameny a polodrahokamy, které tady příroda marnotratně rozhazuje v takovém množství a v takové paletě odstínů, že z toho přechází zrak.

Prvním šokem je krása těchto nerostů. Překvapivě syté a výrazné barvy. Nádherná kresba. Hra lesku a matu. Struktura, nad níž se vám zatají dech.

Ale to, co vás doslova uzemní, jsou rozměry. Názvy všech těch polodrahokamů a drahokamů známe z nabídky klenotnictví, některé z nich možná i dokážeme rozeznat a pojmenovat. Vždycky jde ale o kameny o rozměru nanejvýš pár centimetrů, zasazené do prstýnku, přívěsku nebo brože.
A najednou se ocitnete před rozměrnou stolovou deskou ze sytě zeleného nefritu! Máte pocit, že zíráte na hladinu kouzelného jezírka, z nějž se každou chvíli vynoří nějaká mýtická bytost.

A než se vzpamatujete, padne vám zrak na šedofialovohnědý chalcedon, tentokrát už zasazený do dřeva. Takový artefakt je ozdobou jakéhokoli interiéru – ačkoli to asi neříkám správně, spíš máte pocit, že když takovou věc postavíte do místnosti, všechno ostatní v ní je najednou zbytečné…
A úplně jiný typ emocí vzbuzují skulptury vysoké přes 1 metr, které jsou vytesané ze vzácného červeného a žlutého jaspisu. Místní řemeslníci je zkušeně leští do vysokého lesku, takže to vypadá, jako by kameny zároveň pohlcovaly i vyzařovaly světlo.

Nejsem si jistý, jestli tenhle zážitek dokáže ještě něco přehlušit. Ale snaž se, Indonésie, věřím ti!

Michal N., 17. 7. 2018

Zmatení smyslů vás nutí přesvědčit se dotekem, osahat si hladký řez i zvláštní něžnou drsnost kůry. Přemýšlíte, kolik času přírodě zabrala tahle přeměna jednoho materiálu do druhého a jak se to vlastně vůbec stalo... V blízkosti takového úkazu jako by čas ztrácel svoje kontury.

Fascinace dřevěnými fosiliemi mě vedla k dlouhé (a poměrně nepohodlné) cestě do nitra džungle. Námaha stála za to. Po 400kilometrové cestě džunglí jsme objevili úchvatné zkamenělé dřevo v několika barvách – černá, bílá, hnědá, červená i jejich vzájemné kombinace, naprosto neopakovatelné, jedinečné, nezapomenutelné.

Ohromil mě způsob, jakým místní řemeslníci dřevo těží. O kácení lesů a instalaci těžkých těžebních strojů nemůže být ani řeč. „Jednoduše“ odkloní tok řeky a začnou kopat v jejím korytě. Zkamenělé stromy se dobývají ručně z hloubky až 15 metrů. A po šetrném vynesení těch několika vzácných kusů se tok řeky zase vrátí zpět a vy nemáte sebemenší šanci poznat, že na tom místě proběhla nějaká těžba.

S úžasem jsem pozoroval paní Ade, hrdou majitelku malé firmičky, která zaměstnává dvanáct pracovníků. Paní Ade přísně dohlíží, aby těžba probíhala v souladu s přírodou, ale stejně si zakládá na tom, že její zaměstnanci mají dobré pracovní podmínky a jsou u ní spokojení.

Vytěžené fosílie tady zpracovávají s veškerým respektem k přírodě, vzniká jen minimální odpad. Z velkých kmenů se opatrně odřezávají pláty na stolní desky, z menších kusů se vyrábějí drobnější předměty jako různé nádoby a umyvadla. Ale silně působí i samotný očištěný kus kmene, z nějž vyzařuje tajemná poklidná energie věků.

A jako výlet do strašidelné pohádky působí prohlídka galerie v polorozpadlých domcích. Silný zážitek!

Michal N., 12. 7. 2018